Jak chovat činčilu

Proč chovat činčily a jiné malé hlodavce

Malí hlodavci jsou oblíbená zvířátka pro chov v zajetí. Jsou krotcí, nenároční a lehce uspokojí Vaši potřebu kontaktu s živým tvorem – není nadto pohladit si hebký kožíšek (u činčil je tento pocit více než požitkářský).

Činčila nepotřebuje mnoho prostoru, nespotřebuje mnoho krmiva, nemusí se venčit a není náročná, pokud ji má za dobu Vaší dovolené opatrovat někdo jiný. Oproti jiným malým hlodavcům, jako jsou myši, potkani, křečci aj. nevyniká tak velkou reprodukční schopností.

Další výhodou je, že chov činčil i jiných malých hlodavců zvládnou také děti. Ale ne ty úplně malé, přeci jen činčila potřebuje více citu a porozumění při procesu ochočení, než třeba morčata. A není tak přítulná, jako třeba morčehttps://www.skrblik.cz/navod/jak-chovat-morce/ nebo pískomil.

Také při manipulaci dejte pozor – viz kapitolka Jaký jsou zvláštnosti života činčil.

Dá se říci, že pokud to Vaše děti zvládnou, bude splněný výchovný i estetický smysl – stejně jako při chovu jakéhokoli jiného domácího mazlíčka.

Činčila během domestikace utvořila různé barevné mutace. Kromě domácích mazlíčků jsou využíváni zejména v kožešnickém průmyslu – kožichy a jiné doplňky z činčilí srsti jsou vysoce ceněny.

Činčila a hlodavci ve volné přírodě

Obecně je život malých hlodavců ve volné přírodě popsán v článku “Jak chovat osmáka”, v kapitole “Osmák a hlodavci ve volné přírodě”.

Přirozená domovina činčil je jižní Amerika – od nížin Argentiny až po vysokohorské oblasti Argentiny, Peru a Bolívie. Mohou žít v nadmořské výšce až do 5 000 m n. m.! (Obvyklá domovina jsou nehostinné a suché polostepi, v nadmořské výšce cca 800-1600 m.) Činčily si budují rodinné podzemní brlohy. Mohou využívat i přírodních úkrytů jako jsou haldy kamenů nebo skalní skuliny.

Žijí družně, buď v malých skupinkách, anebo i ve velkých koloniích. Velké kolonie mohou mít až několik set jedinců.

Činčila ve volné přírodě je aktivní hlavně večer nebo v noci, případně ráno před svítáním – přes den spí. Myslete na to, až budete hledat vhodné stanoviště pro její ubikaci – není dobré si ji dát tam, kde spí i někdo z Vaší rodiny .

Morfologie a biologické znaky činčil a malých hlodavců

Většina hlodavců má společné charakteristické znaky. Tyto znaky jsou detailně popsány v kapitole “Jaká je morfologie a jaké jsou biologické znaky osmáků a malých hlodavců?” v článku “Jak chovat osmáka“.

Jaký je způsob života činčil

Činčila je velmi zvědavé, aktivní a čilé zvíře. Je neposedná, družná a společenská, ale musíte se ji snažit ochočit hned od malička. Asi to bude trvat trošku déle než třeba u osmáků, morčat nebo pískomilů. Ale když budete trpěliví, můžete ji naučit i přiběhnout na zavolání jejího jména.

Pouštějte ji z její voliéry – pokud možno v předsíni, na chodbě nebo někde, kde Vám nemůže zalézt za nábytek nebo ohryzávat kabely (to je nevýhoda snad všech hlodavců – naše likvidovala i knihy v pevné vazbě!). Nepouštějte ji přes den, to by raději spala. Ideální je čas, kdy je čilá a aktivní (večer a noc) – kompromisem je večer.

V přírodě činčila žije přibližně 8-10 let, ale v zajetí se dožívá cca 15-18ti let, ale někteří jedinci vydrží i 22 let. S tím je nutno počítat již při otázce „Proč Chovat právě činčilu“.

Činčily, stejně jako další malí hlodavci, jsou velmi obratné, hbité a rychlé, dokážou šplhat i skákat a tyto dovednosti není radno podceňovat. Činčila je schopna velmi dobře skákat do dálky i do výšky a miluje různé díry, otvory, trubky apod.

Často je schopná vlézt i do otvorů, které vypadají, že jsou menší než ona. Prostory pro lezení nezapomeňte vybudovat v její ubikaci – viz kapitola Jaká jsou chovná zařízení činčil.

Kolik činčil chovat?

Skupinový chov je možný, pouze pokud budete mít dostatek prostoru. Vhodná je polygamní skupinka, tedy jeden samec a dvě samice. Pozor však na vyčerpání samic častými porody – viz rozmnožovací cyklus.

Jedinec (samička i sameček) je bez konfliktů, ale samozřejmě se mu budete muset o to více věnovat. Dvě samičky by se mohly snést, ale platí první věta – musí mít dostatek prostoru, úkrytů, větví nebo poliček na lezení atd. Vhodné jsou zejména samičky ze stejného vrhu.

Ideální je pár. Vzájemné chování činčil je velmi zajímavé, skoro vzor do manželské poradny. Samec se k samici chová velmi hezky a dokonce pomáhá i při starání o mláďata.

Jaké jsou zvláštnosti činčil

Činčila je inteligentní a zvědavý a dá se snadno ochočit. Je to přes den tiché, ale přes noc hlučné zvíře. Je čistotná. Výhodou je, že ji často snesou i lidé, kteří jsou jinak na srst psů, koček nebo jiných hlodavců alergičtí.

Také při manipulaci dejte pozor – při nešetrném lovení Vašeho zvířátka z klece může pouštět srst. Až si ji ochočíte, nechá se vzít do dlaně, ale zezačátku ji jemně uchopte u kořene ocásku a poté si ji dejte do dlaně.

Další nutností domova činčil je písečná koupel. Činčila (obdobně jako osmák) potřebuje speciální písek ke koupeli. Tento písek je jemný, podobný plážovému. Koupíte je v zoo potřebách. Ideální je tento písek nasypat do větší těžké misky, např. keramické. Máte tak šanci, že po koupeli nebude všechen písek rozházen po celé voliéře (po koupeli jej vyndejte, aby se neušpinil, déle Vám vydrží!).

Jaké jsou druhy činčil

Rod Lagostomus (Viskača nížinná)

Má jen jeden jeden druh: Viskaču velkou. Obdobný byl druh Viskača královská, která byla vyhubena. Žily v Peru a měla nejkvalitnější kožešinu.

Rod Lagidium (Viskača horská)

• Viskača peruánská
• Viskača horská
• Viskača Wolffsohnova.

Rod Chinchilla (Činčila pravá)

• Činčila krátkoocasá
• Činčila vlnatá

V zajetí se chová činčila vlnatá, která má tři rozličné typy. Všechny typy mají své charakteristické morfologické vlastnosti.

První typ je La Plata. Jedinci jsou robustnější, svalnatí a tělo je oválné. Hlava je krátká a široká, uši jsou umístěné široko od sebe a velmi pěkně zakulacené. Kožešina je velmi hustá, na bocích těla trošku delší. Barva srsti je světle šedá až středně šedá.

Druhý typ je Costina. V porovnání s předchozím typem jsou to zvířátka drobnější. Při pohledu zepředu má hlava tvar písmene V. Tělo je méně robustní, ale delší a štíhlejší. Barva srsti je tmavší – středně šedá až tmavě šedá.

Třetí typ je Raton. Tito hlodavci jsou menší (asi 1/3 velikosti typu La Plata). Uši má postavené blízko sebe a má špičatější čumáček (podobně jako Costina). Kožešina tohoto druhu je nejkvalitnější.

Jaké jsou barevné mutace činčily vlnaté

Z přírody je charakteristická šedivá barva (někdy označovaná jako činčilovitá). Během domestikace vzniklo několik barevných mutací činčily vlnaté.

Barevné mutace činčily vlnaté

• Činčila albín – bílá s červenýma očima
• Činčila bílá recesivní – je to kříženec divokého typu (šedivá) s bílým ocasem
• Činčila Wilson Strain – je to dominantní typ bílé činčily, má ale tmavé oči a uši má obroubené černými konturami.(Křížením této mutace s jedincem s divokým zbarvením vzniknou jedinci se zbarvením platinovým, bílým nebo strakatým a 50 procent mláďat bude divokého zbarvení
• Činčila Silver White – krásná, tzv. platinová činčila, jejíž srst je světle šedá s černými konečky

Jaká jsou vhodná chovná zařízení a co je potřeba pro transport činčil

Podmínkou úspěšného chovu činčil je kromě kvalitního krmiva i správná ubikace a odpovídající mikroklimatické podmínky.

Jako ubikace činčil je nejvhodnější prostorná voliéra nebo drátěná klec. Mohlo by se jednat i o venkovní chov (vyhovuje hlodavcům, kteří preferují dostatek čerstvého vzduchu, třeba jako morčata, veverky apod.). Ovšem pozor, venkovní voliéra musí být zabezpečena proti dešti a vlhkosti, větru, mrazu…

Vyvarujte se umístění klece na přímém slunci (venku i uvnitř).

Klasická drátěná klec má většinou kovový rám a pletivo je potaženo vrstvou nekorodujícího materiálu. Velikost klece pro činčily by měla být alespoň cca 500*500*100 mm pro pár a 700*500*100 pro skupinový chov (1 samec a 2 samice), ale to je opravdu minimum. Můžete-li, volte větší. I do výšky, činčily rády šplhají.

Drátěná klec může mít i drátěný rošt. Jeho výhodou je, že zvířata prakticky netrpí infekcemi vyvolanými organizmy střevního původu. Tato konstrukce musí být řešena tak, aby otvory propadával odpad, ale aby se zvířátka nemohla zranit (vykloubení či zlomení končetin). Nejvhodnější rozměry roštu jsou pro činčily 8*8 mm (pro morčata7,5*12 mm).

Na drátěný rošt je ovšem zvířátka nutno přivykat postupně. Zprvu jim tam dejte více steliva jako je seno nebo sláma a postupně ubírejte. Náhlý přechod na drátěný rošt by mohl být stresující.

Nespotřebované žrádlo, výkaly a jiný odpad tak propadává na podnos (kovový nebo plastový), který můžete snadno vyčistit. Je vhodné na něj dát vrstvu absorpčního materiálu.

Absorpční materiál může být obdobný jako pro osmáky či morčata. Dobré jsou hrubé hobliny (ne prašné piliny) nebo v současnosti moderní podestýlky z kukuřice atd. Mně se velmi osvědčily i pelety. V chovatelských potřebách jsou poměrně drahé, ale ve stavebních hypermarketech se prodávají pelety do kamen. Složení je stejné a cena diametrálně odlišná. Tedy nižší.

Pokud máte možnost postavit voliéru (ať už venkovní nebo vnitřní), budou Vaše činčily na vrcholu blaha. Konstrukce vnitřní voliéry je podobná drátěné kleci, jen je větší. Rám je kovový, boční stěny mohou být skleněné. Zadní stěnu můžete zkrášlit dekoracemi v podobě větví nebo kůry. Do voliéry je možné umístit různé typy větví a větviček. Činčily dobře skáčou i šplhají – bude je to bavit. Za čas sice větve dost ohlodají, ale až bude nejhůř, můžete větvoví vyměnit.

Krmivo i vodu dáváme zvířátkům z venkovní strany, abychom je nerušili. Nutno tedy zbudovat nejen dveře, kterými budete vcházet Vy, ale i malá na podávání potravy.

Pokud se chcete pustit do zahradní voliéry, máte o program na víkend vystaráno. Některé druhy hlodavců (morčata, činčily, veverky a burundukové) mají venkovní klima rádi (ale opět pozor na vlhkost či dokonce déšť, přímé slunce, vítr a mráz). V závislosti na druhu je limitující i teplota venkovního vzduchu – na zimu je možná budete muset vzít domů nebo přemístit do sklepa či obdobné místnosti.

Také činčilám zajistěte dostatek skrýší – ideální jsou květináče (keramické, ne plastové). Mohou být i bedýnky ze dřeva, ale činčila je bude průběžně likvidovat.

K transportu stačí jakákoli bedýnka koupená v zoo potřebách. Mějte však na paměti, že cestování nemá rád a bude-li se nudit, bude bedýnku hryzat. Vyvarujte se průvanu či naopak nedostatku vzduchu, přílišného tepla či zimy a zbytečných otřesů.

Jaká je výživa a krmení činčil

Činčila je býložravec, nenáročný na stravování. Jeho domovina opravdu není bohatá na stravu. Činčily baští zejména větvičky a suchomilné rostliny.

Větvičky jsou velmi důležité na ohryz. Pro obrušování zubů s používá také sépiová kost anebo speciální kameny – k zakoupení v Zoo potřebách.

Ideální strava pro činčily je seno a již z obchodu připravené granule pro činčily, případně pro osmáky (osmáci mají podobné stravovací návyky). Nedávejte jim ani mnoho ovoce nebo zeleninu obsahující hodně vody (mohly by dostat průjem – viz nemoci činčil).

Směs podávejte v těžké (kameninové, keramické nebo porcelánové) mističce. Činčila baští i oříšky a semínka nebo hrozinky, ale příliš ji nepřekrmujte. Sice pak mají lesklou srst, ale rády by tloustly.

Důležitá je voda. Čistá voda. Rozhodně jsou nutné napáječky pro činčily. Nekupujte plastové, pravděpodobně Vám je činčily prokoušou. Speciální napáječky pro činčily jsou celoskleněné. Ale i ony mají plastové „chytátko“, takže je upevněte tak, aby se k „chytátku“ nedostali.

Jaký je rozmnožovací cyklus činčil

Činčily pohlavně dospívají mezi 5. – 7. měsícem. Pozor, jsou plodní až do vysokého věku (10-12 let).

Činčily mají tzv. polyestrický cyklus – říje probíhá každých 28-35 dní a trvá cca 2-3 dny. Samice je březí 108-114 dnů.
Ve druhé polovině březosti samice výrazně zvýší svoji hmotnost – o 50-120 gramů.

Mláďat po narození váží 30-50gr, jsou dobře osrstěná, vidí a mají již vyvinutý chrup. Laktace trvá cca dva měsíce, po odstavení by mláďata měla vážit cca 200gr. Rodí se 1- mláďat. Činčily mají jeden pár mléčných bradavek v oblasti hrudníku.

Přesto, že je to hlodavec (a hlodavci obecně vynikají vysokou reprodukční schopností), nenechte Vaši činčilu rodit moc často. Vyčerpalo by ji to.

Proč prevence a jaké jsou choroby činčil

Nejlepším opatřením je vysoká úroveň hygieny. Pokud se i přesto u jedince projeví nějaká choroba, dejte jej ihned do karantény (oddělte do jiné ubikace). Činčila je malé zvířátko, nevíte-li si rady, neriskujte a navštivte veterináře.

Nejobvyklejší choroby činčil jsou průjem či zácpa, rýma či roztoči nebo jinými podněty způsobená kožní onemocnění. Při nedostatku materiálu na ohryz mohou být i potíže se zuby.

Průjem je většinou důsledek velkého množství čerstvé stravy. Nasaďte pouze suchou (seno a granule).

Rýma je pro činčilu těžká nemoc, může se z ní vyvinout zápal plic. Navštivte veterináře, podávají se antibiotika.
Přítomnost roztočů poznáme tak, že se činčila výrazně škrábe a má holá místa na srsti. Je vhodné zakoupit antiparazitika a vydezinfikovat celý chov.