Pavelkovo skrblení 104: Triky Marokánců I.

Jarní prázdniny jsem strávil v Maroku, cenově nejdostupnější exotice. Teda: pro někoho je exotikou zájezd do Budapešti, pro někoho Balkán či Ukrajina, ale Maroko, to je všechno jinak. Jiná příroda, jiné náboženství, jiný vzduch i písek a hlavně jiní lidé.

Maroko jsou trhy, domorodci nazývané souky. V každém městě představují desítky, stovky a v Marakéši tisíce drobných krámků a stánků prodávajících vše, co je legální (a někdy i nelegální). Jestli jsem na něčem v Maroku neušetřil, tak to bylo právě na nákupech. Sice jsem zaznamenal jeden úspěch, když jsem službu usmlouval ze sto dirhamů na třináct, ale jinak si myslím, že po devíti dnech pobytu Marokánci vyhráli děsivým skóre.

Moje prohra se začala rýsovat už na letišti v Agadiru, do něhož jsem odletěl z Budapešti. Vyšel jsem z pasovky a chtěl si rychle obstarat místní měnu. Nejprve se na mě vrhli prodejci SIM karet, ty jsem ještě zvládl, ale pak jsem se nechal nalákat k jedné směnárnici. Černovlasá, přehnaně zmalovaná a zuřivě navazující zrakový kontakt. V cuku letu jsem měl obnos, který jsem požadoval. A k němu málem i kreditku. Aspoň, že tu jsem odmítl. Poplatek za výměnu peněz byl dvacet procent.

Počítat v Maroku s tím, že byste někde platili kartou a nepotřebovali dirhamy, nedává smysl. To jde opravdu jen výjimečně. Ani k cizím měnám se nijak extra neupínají. Když jde do tuhého a vypadá to, že z nákupu sejde, vezmou zavděk i eury, ale v kurzu, který se vám rozhodně líbit nebude. A ještě se u toho budou tvářit, že dirham je nejtvrdší měna na světě.

V následujících dílech vám popíšu některé triky, které na tržištích používají. Když s nimi budete počítat, budete se v arabském světě cítit komfortněji. A vězte, že turecký bazar nebo tržiště v Chorvatsku, jsou proti marocké souce druhá liga, respektive divize.