Pavelkovo skrblení 15: Jak jsem vyzkoušel investiční fondy
V jednom z minulých dílů jsem napsal, že spořicí účty jsou vlastně úplně na nic, že jde jen o nástroj, jak banky při jejich boomu přeskupovaly peníze. Když mi to došlo, nakoupil jsem raději podíly ve fondech. Začal jsem samozřejmě konzervativně, což v podstatě znamená, že peníze máte jakžtakž jisté, ale výnos se příliš neliší od spořicího účtu.
Za padesát tisíc jsem investoval do zajištěného fondu se stoprocentní ochranou vložené investice a se splatností za pět let a sedm měsíců. Banka má samozřejmě svoje jisté, protože si strhne vstupní poplatky (v tomto případě při úpisu dvě procenta) a v případě předčasného výběru další tři procenta. Já jako zákazník musím čekat, jak se bude chovat trh. Momentálně jsem na tom tak, že z vložených padesáti tisíc se stalo ve třetím roce investování 54 150 korun. Když odečtu vstupní poplatek, byl zisk 1,5 %. Je to skoro dvakrát tolik než na spořicím účtu, ale inflace právě v těch inkriminovaných měsících také nezahálela.
Když jsem se trochu otrkal, začal jsem být odvážnější a mým dalším počinem bylo nakoupení podílů ve fondu nezajištěném s podobnou dobou splatnosti, ve kterém velký podíl tvořily akcie, správci slibovali větší šanci na zisk, ale také větší riziko. Z počátku to byla bída, šel jsem do minusu a dostával bobky, ale za dva roky se můj zisk vyšplhal na 10,57 procenta, což už není zase tak špatné. Momentálně je tento fond jen o něco málo ziskovější než výše zmíněný zajištěný. Jinými slovy z 10 000 investovaných korun jsem po odečtení poplatků udělal 11 650 korun.
Otrkával jsem se i dál, ale o tom zase příště. Možná také napíšu, jak jsem zjistil, že moje kamarádka platí za služby mobilního operátora 1700 korun měsíčně. Nezajímá se totiž o tarify a podobné „zbytečnosti“. Sám jsem zvědav, jak vypadá takové jednání přímo ve firemním obchodě, já v něm byl naposledy při koupi svého prvního mobilního telefonu s anténkou.
Zatím žádné komentáře