Průvodce po Soči: 9 věcí, které musíte vědět před odletem

Černé moře znáte z Bulharska, někdo možná i z Rumunska nebo dokonce z Ukrajiny. Tak proč ho nezkusit i z ruské strany? Proč si nezaletět vykoupat do míst, kde se odehrávaly zimní olympijské hry?

1. 

   Víza do Ruska

   První překážkou, kterou musíte zdolat, je získání turistického víza.

   Pro mnohé je to překážka zásadní, ať už kvůli komplikovanosti nebo kvůli ceně. Na rozdíl od mnoha jiných států musíte o ruské vízum žádat s předstihem, na letišti ho nedostanete (i když do některých oblastí bude fungovat elektronické, ale to se konkrétně Soči netýká).

   Nejjednodušší (ale ne nejlevnější) je získat vízum s pomoci některé agentury (my využili visa to Russia). Podle toho, jaké všechny služby využijete, tak zaplatíte. Maximálně až něco málo přes pět tisíc. Pokud si zvládnete všechny dokumenty vyřídit sami, pak se dostanete i pod dva tisíce.

   Důležité je dát dohromady několik věcí:

   • Cestovní pas, ve kterém je aspoň jedna volná stránka a který platí ještě aspoň půl roku
   • Fotografie pasového formátu, která ale není na bleděmodrém pozadí jako na našich pasech, musí být na bílém (to byl důvod, proč jsme třeba my na poprvé neuspěli)
   • Turistický voucher (v případě žádosti o klasické turistické vízum) – to získáte od některé z agentur, samozřejmě za poplatek, nás stálo 400 Kč
   • Cestovní pojištění – my měli sjednané celoevropské pojištění, měli dvě pojištění spjatá s platební kartou platná pro celý svět, stejně jsme si museli koupit speciální pojištění pro dobu pobytu v Rusku, které platilo i v Asii (plánovali jsme si zajet do Abcházie)

2. Letecky do Soči

   Ani vám nebudu nabízet jinou variantu, protože po vlastní ose či nějakou hromadnou dopravou se asi nikdo ze zdejších čtenářů do Soči nevydá.

   My konkrétně letěli se společností Turkish Airlines. Večer po sedmé hodině z Prahy, v Istanbulu přes dvě hodiny na přestup, ve tři hodiny ráno jste v Soči. Nejsou to ideální časy, ale máte během pár hodin večeři i snídani. Zpět se zase letí ve čtyři hodiny (ráno) ze Soči, v Praze jste před devátou hodinou.

   My nakonec vyřešili tak, že jsme si v Istanbulu dali na přestup celý den a prolétli centrum. Problémem bylo jen to, že se letí z nového istanbulského letiště, které je sice v evropské části, ale vzdálené od centra více než 40 kilometrů vzdušnou čárou. Taxík za 12 euro za cestu tam i zpět se dal ekonomicky unést.

   Letět se dá i s ruským Aeroflotem, ale je to dražší. Vyhledávače nabízejí i menší, třeba baltské aerolinky, ale u nich je problém přestup v Moskvě, některé například vytvoří spoje, které přilétají na jiné letiště, než z kterého odlétají, a na to vám nestačí vízum, protože to může být maximálně dvoucestné.

   My za zpáteční letenky s Turkish Airlines dali 5 200 Kč, momentálně jsou ceny o zhruba dva tisíce vyšší. Chce si počkat na akci nebo je kupovat s velkým předstihem (stalo se nám však, že nám jeden let zrušili a nabídli jiný – u něj byl zase problém s délkou ruského víza, takže jsme museli letět o den dříve). S Aeroflotem se letenky pohybují kolem devíti tisíc korun.

3. Ubytování v Soči

   Využili jsme dva hotely. Jeden byl přímo v centru Soči. Za lepší standard uprostřed sezóny jsme dali i se snídaní něco málo přes osm stovek korun. K plážím to bylo více než kilometr, ideální to bylo spíše pro poznávání města. Snídaně nebyla švédským stolem. Miska ovesné kaše, párek, kousek chleba a silná káva.

   Když projdete booking, naleznete hostely, kde vás noc na velkém pokoji vyjde i pod dvě stovky. Dokonce i dvoulůžkový pokoj bez sociálky se dal nalézt za méně než tři sta korun, ale pozor na vzdálenost. Soči, to je oblast o délce několika desítek kilometrů, a booking ruské míry poměrně rychle přijal.

   Na většinu času jsme se ubytovali ve městě Adler, v němž se odehrávala řada olympijských závodů (v Soči ve skutečnosti žádná nebyla). U olympijského centra jsou také nejlepší místní pláže a vůbec dost aktivit, občerstvení, právě zde se dá strávit ta pravá ruská přímořská dovolená. Solidní pokoj pro dva jsme sehnali za necelých osm stovek. Měl veškeré vybavení včetně klimatizace, televize, a malého balkónu. Nevýhodou bylo, že balkóny protějšího hotelu se takřka dotýkaly toho našeho. Sedět na balkóně a pozorovat cvrkat naproti bylo zábavnější než sledování ruské kabelovky.

   Cena rovněž souvisela s kvalitou pláže. K té naší, na kterou jsme si nakonec netroufli, ústila zdejší řeka, jejíž voda těžko prošla čističkou. U olympijského parku a blízko pláží byly ceny obdobných prostor i dvojnásobné. Směrem do vnitrozemí klesaly ceny i hodně pod tisíc korun českých. Podle nahaněčů bylo zřejmé, že kapacita je dostatečná a ubytování se dá sehnat i na místě bez předběžné rezervace.

4. 

   Doprava v Soči

   Na větší vzdálenosti jsme používali vlaky, které jezdí podél celého pobřeží (ale zaznamenali jsme odjezd i rychlíku do Petrohradu).

   Například ze Soči jezdí do Adleru vlak v hlavních časech i několikrát za hodinu, jede půl hodiny a základní jízdenka stojí 150 rublů. Důležité je přijít na nádraží včas, protože všechna nádraží jsou oplocena a při vstupu do jejich areálu musíte projít osobní prohlídkou podobné té na letišti.

   Podobné prohlídky jsme zažili i na lanovce či u některých pamětihodností. Po Rusku se nevyplatí kromě jiného chodit bez cestovního dokladu. Že byste se svezli načerno, také nehrozí.

   Druhou možností jsou taxíky. V Adleru tvořily dobrou třetinu aut. Ceny jsou v pohodě. Jeli jsme například z hor přes dvacet kilometrů a chystali jsme se dát řidiči, který nezapnul taxametr, pět set rublů. Naznačil, že jsme se zbláznili a vzal si dvě stě. Za dvě stě nás vozili i po centru Soči.

   Trochu raritou bylo, že když jsme zapnuli Uber, objevilo se hlášení, že máme zastaralou verzi. Když jsme ji dali aktualizovat, stáhla se nám ruská aplikace Y.Taxi, která fungovala na stejnou principu. Na “zavolání” někdy přijel taxík s označením Y.Taxi a jindy zase Uber. Это Pоссия.

   Z těchto dvou odstavců vyplývá rada, že je lepší ušetřit na ubytování, jít do klidné čtvrti třeba i kilometr vzdálené od pláže, a ráno se na ni nechat zavést. Odpoledne zase zpět. Anebo se projít.

5. Pláže v Soči

   Zodpovědně musíme napsat, že jet do Soči jen kvůli plážím, není pochváleníhodný nápad. Vyzkoušeli jsme jich několik a vždy byly přecpané. A to nemuselo být ani nijak pěkné počasí. Pokud nepočítáme tu zmíněnou, u ústí řeky Mzymty. Největším problémem je, že jsou velmi úzké.

   Pět metrů a pak už je nějaká betonová cesta. Na většině byl prostor i pro svobodné koupání bez nutnosti si kupovat slunečník a lehátka (tento set stál 200 rublů a platba byla na cenný den, místa byla označena a obsluha vybavená notýskem vám je hlídala až do sedmé hodiny večerní).

   Na plážích platí přísný zákaz kouření, stejně jako na většině míst Soči. Pro kuřáky jsou vyhrazena speciální, malá místa, někdy zastřešená. Pláže jsou kamenité, po celou dobu jsme měli poměrně velké vlny. Koupání bylo většinou povoleno i za velmi silného vlnobití, plavčíci zasahovali velmi rychle.

6. Památky Soči

   Klasickou prohlídku jsme začali u Zimního divadla a sešli parkem do Přímořské ulice, u které jsou desítky pláží. Podél pobřeží jsme došli do přístavu s desítkami rybářů a s asi nejfotografovanější budovou. Zde si můžete vybrat z bohaté nabídky různých lodí, které vás vyvezou na cca hodinovou projížďku, často spojenou i s koupáním nebo občerstvením. Oblíbeným trikem je tvrzení, že všichni na jachtě zaplatili více než vy, že jste to vy, kdo má super slevu. Nás jachta stála asi dvě naše stovky na jednoho. Nic zničujícího.

   Dále jsme v Soči navštívili dendrárium. Nepříliš udržovaný park s pochybnými stánky, ale s mnoha zajímavými dřevinami zdejšího vegetačního pásu – vše od jehličnanů po obrovské banánovníky. Dospělého vstupenka přišla na 250 rublů. Do některých skleníků nebo na výstavu exotického ptactva se ještě připlácí. Pocity jsme měli rozporuplné.

   Asi dvacet minut jízdy taxíkem z centra je Stalinova zelená vila. Komentovaná, velmi komentovaná prohlídka v ruštině stojí 300 rublů. Je zajímavá, obzvlášť když rozumíte rusky. Ale řada místností je nedodělaných, sádrový Stalin nad mapou vše nezachrání.

7. 

   Pamětihodnosti Adleru

   V Adleru je největší atrakcí olympijský park, v jehož centru probíhala po setmění světelně – vodní show, na kterou přicházely tisíce Rusů. K zapůjčení jsou zde vozítka všeho druhu, od obyčejných kol po elektrické tříkolky. Prostory pro ježdění jsou obrovské, ale někdy je to trochu o život. Nedaleko je fotbalový stadion, na který v době naší přítomnosti přijel Zenit Petrohrad, 35 tisíc diváků. Hraje se zde i KHL, v létě na zimním stadionu hráli oblíbený muzikál na ledě.

   Ve stejném areálu je i okruh pro Formule 1. Zúčastnili jsme se komentované prohlídky, která nás zavedla i do zákulisí. Možné je si okruh i projet v různých autech.

   Největší hrůzou je Sochi park, napodobeniny Disneylandu. Dospělého vstupenka vyšla na 1900 rublů a fronty se zde rozhodně netvořily.

8. Krásná Poljana aneb Olympiáda v Soči

   Většina zimních sportů olympiády spojených se sněhem se odehrávala za Krásnou Poljanou. Je to asi 40 kilometrů od Adleru. Dá se tam dojet taxíkem nebo vlakem.

   Rusové na pláži nám poradili, ať si koupíme celodenní jízdenku na lanovky. Vyšla asi na naši pětistovku, ale mohli jste za ní vyjet na hřeben a pak minimálně osmi v tu dobu fungujícími lanovkami scestovat blízký Kavkaz. Většina sportovišť v létě vypadala velmi opuštěně, ale výhledy byly impozantní.

9. Ceny v Soči

   Přestože se ve srovnávačích uvádí, že ceny v Rusku jsou mírně vyšší než u nás, pravda to nebyla. Za potraviny v obchodech i restauracích jsme platili prakticky stejně.

   A to i v sezóně, v letovisku. Levné byly cigarety, alkohol kupodivu dražší. Velmi dobře a levně se dá najíst v jídelnách (stolovaja). Byly všude, měly solidní sortiment – naberete si a u kasy zaplatíte.

   Jen nás překvapilo, když jsme si v hotelu zaplatili snídani, která byla poskytována ve vedlejší stolovoj, že jsme si museli připlácet, když jsme snědli více než za dvě stě rublů.